Historie opon
Opona byla používána již v antickém, římském divadle, avšak její existence v dnešním smyslu, tedy jako prostředku k vizuálnímu oddělení jeviště a hlediště, spadá až do pozdní renesance, resp. do vzniku barokní scény s jejími proměnnými dekoracemi a rámujícím jevištním portálem.
Domníváme se, že opony užíval už B. Buontalenti ve svých florentských inscenacích z osmdesátých let 16. století. V technických spisech popisují její instalaci a ovládání N. Sabbattini (1637) a J. Furtenbach (1640). Nejstarším výtvarným pramenem je rytina zachycující provedení opery Pomo d´oro - Zlaté jablko – ve Vídni roku 1668. Od dob barokního divadla se opona chápala jako součást dekorační úpravy hlediště, a proto vždy šlo o oponu malovanou.
Námětem maleb byly nejčastěji alegorie se vztahem k různým druhům umění. Vítaným námětem bylo také vyjádření národně, zemsky i lokálně vlasteneckých citů.
Oponami se také oddělovaly jednotlivé sekce reformního shakespearovského jeviště, členěného do hloubky na přední nižší jeviště a zadní o stupeň vyšší. Zvláštním případem jsou opony vytvořené konkrétně pro určitou inscenaci, jež svým pojetím předznamenávají výtvarné řešení představení.
Původně stačila k zakrytí jeviště i k výtvarnému dokomponování hlediště opona jedna. Důsledky častých divadelních požárů však ukázaly, že jeviště a hlediště je třeba oddělit z bezpečnostních důvodů i jinak. Prvními pokusy byly opony s výztuží z drátěného pletiva, ale pak se sáhlo po celokovové, železné oponě. I protipožární opona může být výtvarně pojednána.
Malovaná i železná opona se těžkopádně ovládají a při otevírání odhalují scénu nevhodně odspoda. Proto má většina divadel ještě plyšovou oponu rozhrnovací do stran, jejíž střední mezerou chodí herci děkovat publiku.
Není to naprosto jen objev divadla moderního: po celou dobu novověkého dramatu vznikají hry, pro něž je opona tím, o čem se v jistou chvíli nebo i po celý večer hraje: variace na toto téma jsou dobře známé ze Shakespeara (Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojánské, Hamlet), z Moliéra (Versailleská improvizace, Směšné preciózky), z Čechova (Racek), Pirandella (Šest postav hledá autora, Jindřich IV.), z Anouilhe (Zkouška), z Brechta, z Dürrenmatta, Frische a mnoha dalších dramatiků. Příznačně se téměř nevyskytují v divadle sklonku 18. a celého 19. století.